MUDr. Dana VYSKOČILOVÁ
sestra Daniela FRÝDKOVÁ

Historie REVMATOLOGIE

  Naše revmatologie má své počátky brzy po založení Univerzity Karlovy. Na pražské universitě se sice přednášelo lékařství od jejího založení, 7. dubna 1348, avšak samostatná lékařská fakulta byla zřízena teprve po smrti zakladatele university, tj. po roce 1378 Václavem IV.Prvním profesorem lékařství ještě na filozofické fakultě byl Mikuláš z Jevíčka. Již od r. 1382 působí na lékařské fakultě pražské university jako profesor lékařství SIGISMUNDUS ALBICUS rodem z Uničova na Moravě (1358-1427). V Praze se stal po svém návratu z Itálie (1394) nejen profesorem lékařství, ale dva roky nato i osobním lékařem Václava IV., jemuž zachránil r. 1400 při těžké úplavici život. Albicus zanechal několik rukopisných děl, neboť knihtisk byl vynalezen teprve po jeho smrti. První tištěná kniha vyšla teprve r. 1445. Albik léčil jak krále Václava IV., tak jeho bratra císaře Zikmunda. Oba trpěli dnou, stejně jako Karel IV. Králi Václavovi věnoval svůj první spis, druhý spis císaři Zikmundovi.Tento spis vydal tiskem teprve profesor Ondřej Schrutz v Časopise Lékařů českých (1909). V této Životosprávě se sice mluví o revmatismu, avšak jde tu především o dnu, což se tehdy v celém světě zaměňovalo a Albik se domnívá, že revma je matkou všech nemocí. Za 100 let po založení university zanikla v Praze samostatná lékařská fakulta a byla znovu zřízena až počátkem 17. století. Během tohoto téměř 200letého mezidobí se konaly lékařské přednášky na fakultě filosofické. První dizertace, týkající se revmatologie, je z 25. července 1652 a byla na lékařské fakultě publikována a obhájena za předsednictví vynikajícího profesora Jana Marcus Marci z Kronlandu. 
Dna byla známa už od starověku, přesně však odlišena od ostatních kloubních chorob Sydenhamem r. 1686. Nejvýznačnější profesor lékařské fakulty té doby, Jan Marcus Marci (1595-1667), který byl zároveň osobním lékařem císaře Ferdinanda III. (1637-1657), usiloval o to, aby se universita dostala z područí tohoto učeného, avšak nadmíru bojovného a nábožensky fanatického a zaslepeného řádu. I když se mu to nepodařilo v plné míře, přece však byla r. 1638 oddělena lékařská a právnická fakulta od jezuitů, jimž zůstala jen fakulta teologická a filosofická. Ani potom však lékařská fakulta nevzkvétala, ba spíše upadala. Teprve 16. ledna 1716 obhajoval na pražské universitě Joannes Franciscus Kamenitzký. Tři léta nato vychází nová dizertace, kterou obhajoval Joaness Georgius Kyntzl. Roku 1727 vyšla poměrně rozsáhlá dizertace (240 stran), jíž se ucházel o doktorát lékařství Joannes Augustinu Novack z Olomouce. Práce je zajímavá především tím, že podává definici "revmatismu". Poté nastala opět v naší revmatologické literatuře dlouhá přestávka až do r. 1773, kdy dosáhl doktorátu na pražské universitě Adamus Byrne Hybernus .
Vilém Mac Newen O'Kelly ab Aghrim (1714-1787), který byl sice rodem Ir, avšak lékařství vystudoval v Praze. Není známo, zda van Swieten byl blíže ve styku s tímto Irem, který r. 1773 v Praze promoval. Je to první revmatologický spis u nás, kde autor již ví o Sydenhamově práci. Touto prací končí spisy z revmatologie, které byly u nás v 18. století napsány. O postižení srdce revmatického původu jedná r. 1839 práce, kterou podal J. F Hubertus Titlbach . 
Roku 1848 přestala povinnost dizertací, z nichž poslední již byly psány německy a měly případně jen latinský titul. Další rozvoj nové lékařské publikační činnosti nastal teprve založením Časopisu Lékařů českých r. 1862. Druhý článek z revmatologie vyšel v Časopise Lékařů českých až za dalších 12 let a pocházel od Dr. Urbana, báňského lékaře..První, skutečně vědecká práce z oboru revmatologie, byla stať "o dně", kterou r. 1883 napsal do Časopisu Lékařů českých zakladatel naší patologické anatomie, Dr. Jaroslav Hlava (1855-1924).Další důležitou etapou v historii revmatologie bylo vydání "Odborné pathologie a therapie" spolkem Českých lékařů za redakce prof. MUDr. Bohumila Eiselta (1831-1908). O změkčení kostí píše Dr. Jaromír Nečas, asistent kliniky porodnické. O křivici (rachitis) psal Dr. Theodor Neureutter (1829-1899), primář dětské nemocnice a o nemocech dnavých Dr. Arnold Cantani (1837-1893), profesor lékařské kliniky v Neapoli. Byl to syn italského panského lékaře, který se narodil v Lipové u Šluknova, studoval lékařství na pražské, ještě nerozdělené universitě, načež se stal asistentem profesora Antona Jaksche, u něhož se habilitoval. Po celou dobu svého působení u nás měl živý styk s českými lékaři, psal od prvního ročníku do Časopisu Lékařů českých příspěvky a byl členem Spolku lékařů českých. Eiselt rozděluje dnu na dnu pravidelnou a na dnu vleklou. Mimoto rozeznává ještě dnu skrytou, kam zařazuje všechny změny útrob vnitřních, závislých na dně. Další revmatické choroby zpracovává Dr. Emerich Maixner, asistent Eiseltovy kliniky. Nejprve se zabývá pakostnicí mnohokloubovou, čímž ovšem rozumí Polyarthritis progressiva v dnešním slova smyslu. Začátkem dvacátého století se zabýval lázeňským léčením dny velmi podrobně Vladislav Mladějovský (1866-1935) v Časopise Lékařů českých r. 1900 a vracel se k tomuto tématu po celý život. Mladějovský byl prvním řádným profesorem balneologie na naší universitě a zabýval se též podrobně lázeňským léčením chronických chorob revmatických. Velký význam pro celou střední Evropu měly dvě velké monografie o chorobách revmatických, které napsal nástupce prof. Antona Jaksche na II. lékařské klinice pražské německé university, prof. Dr. Alfréd Příbram (1841-1912). Píšeme o nich proto, že Příbram se narodil a zemřel v Praze. Po roce 1900 se sice v Časopise Lékařů českých množí revmatická témata, avšak žádný z autorů se problematikou nezabýval soustavně. Ve třetím desetiletí tohoto století vychází na poli revmatologie další velké světlo, profesor Dr. Eduard Cmunt (1878-1967). 
Cmunt by nikdy nemohl všechno to dokázat, kdyby neměl mocného podporovatele v profesorovi Dr. Josefu Pelnářovi (1872), jehož zájem o choroby pohybového ústrojí začal r. 1927, kdy se stal předsedou nově založené Čs. ligy proti reumatismu. Trojici českých reprezentantů revmatologie tehdy doplňoval prof. Dr. Bohumil Prusík (1886). Byl prvním místopředsedou Čs. Ligy proti revmatismu. Jeho hlavním zájmem byly choroby oběhové a proto znal zhoubné působení akutního hostce na srdce. Čs. liga proti reumatismu byla u nás založena hned v roce 1927, necelý rok poté, kdy v Pieštanech spatřila světlo světa mezinárodní Evropská liga. Pro každého, kdo se zabývá febris rheumatica, zůstávají nadmíru cenným dílem jeho "Nemoci srdce a cév", které vyšly jako druhý díl Pelnářovy "Patologie a terapie nemocí vnitřních" v r. 1934 a ve druhém vydání v r. 1955 se spolupracovníky jako IV.díl nového vydání Pelnářovy příručky. Prof. Prusík výborně reprezentoval na mezinárodním poli čs. revmatologii nejen svými rozsáhlými znalostmi odbornými a jazykovými, ale i svým zjevem krásného muže. Z ortopédů přinesli naší revmatologii mnoho poznatků Vítězslav Chlumský (1867- 1943), Jan Zahradníček (1882-1958), prof. Bedřich Frejka a prof. Otakar Hněvkovský se svými žáky. Důležitým mezníkem se stalo založení Výzkumného ústavu chorob revmatických v Praze pod vedením F.Lenocha a v Pieštanech pod vedením Dr. Štefana Sifaje r. 1952. Od té doby teprve dostala revmatologie možnost rozsáhlého výzkumu, soustavného pěstování po stránce vědecké a šíření poznatků v diagnostice a terapii revmatických nemocí na širokém foru lékařském. Tím končí historie.

Použitá literatura:F.Lenoch:Dějiny naší revmatologie,Praha 1995